Proč dětem neříkat „šikulka“ – a proč to děláme téměř všichni
„Šikulka!“, „Ty jsi ale šikovný kluk!“, „No vidíš, jak ti to jde, ty náš šikulko.“
Zní to přece hezky, že? Pochvala, která má dítě povzbudit a dát mu najevo, že si ho všímáme. A přesto se v posledních letech čím dál častěji mluví o tom, že tento způsob chválení nemusí být pro děti ideální.
Proč je „šikulkování“ problematické
Na první pohled jde o milé slovo. Jenže – a teď přijde to velké ALE – má i svou stinnou stránku:
-
Podmíněná hodnota
Když dítě slyší „šikula“ hlavně v momentě, kdy se mu něco povede, může si začít spojovat svou hodnotu s výkonem. Vzniká myšlenka: „Jsem dobrý/dobrá, jen když se mi něco povede.“ -
Zaměření na výsledek, ne na proces
Místo vnímání radosti z činnosti samotné se dítě učí usilovat o „správný“ výsledek, aby získalo ocenění. To může vést k tomu, že se bude bát zkoušet nové věci – co když nebude „šikulka“? -
Ztráta vnitřní motivace
Pokud dítě chválíme za každou povedenou věc nálepkou „šikula“, může se časem víc soustředit na to, co za to dostane (pochvala, uznání), než na vlastní radost z tvoření nebo učení. -
Nálepka, která neříká proč
Slovo „šikula“ je vlastně prázdná nálepka – neříká, co konkrétně se povedlo. Dítě tak nedostává zpětnou vazbu, která by mu pomohla učit se a růst.
Proč to říkáme téměř všichni
Je to jednoduché – máme to zakořeněné. Vyrůstali jsme v prostředí, kde se podobné fráze používaly denně. Slýchali jsme je od rodičů, prarodičů, učitelů… Bylo to běžné a málokdo o tom přemýšlel.
Navíc, když chceme projevit radost a povzbuzení, je „šikula“ rychlé, známé a automatické slovo. Často ani nemáme v tu chvíli po ruce jinou alternativu.
Jak to můžeme dělat jinak
Nejde o to si teď zakázat „šikula“ a cítit se provinile, když nám občas uteče. Spíš jde o to rozšířit svůj repertoár reakcí:
Místo nálepky „šikula“ můžeme použít věty, které:
popisují, co dítě udělalo,
oceňují úsilí a proces,
vyjadřují naše pocity,
podporují vnitřní motivaci.
🖊 Popis toho, co vidím
„Ty jsi tu věž postavil opravdu vysokou.“
„Tady jsi namaloval hodně malých detailů.“
„Všimla jsem si, že jsi všechny autíčka seřadil podle barev.“
„Udělal jsi na té skluzavce opravdu dlouhý skluz.“
💪 Ocenění úsilí
„To muselo dát hodně práce.“
„Vidím, že jsi se snažil, i když to nebylo lehké.“
„Byl jsi u toho moc trpělivý.“
„Nevzdal ses, i když ti to napoprvé nešlo.“
❤️ Vyjádření vlastních pocitů
„Mám radost, že jsi mi pomohl.“
„Těší mě, že jsme to zvládli spolu.“
„Líbí se mi, jak jsi na to přišel.“
„Užívám si, když spolu něco tvoříme.“
🌱 Podpora vnitřní motivace
„Jak se ti to povedlo?“
„Co tě na tom bavilo nejvíc?“
„Chtěl bys mi ukázat, jak jsi to udělal?“
„Jaký máš z toho pocit?“
Moje osobní zkušenost
Dlouho jsem měla „šikulku“ na jazyku v každé situaci. Byla to moje automatická reakce – tak moc zakořeněná, že jsem si ani neuvědomovala, kdy ji používám. Ale časem, když jsem začala vědomě hledat jiné způsoby, jak děti ocenit, jsem zjistila, že to jde. Dnes už „šikula“ v mém slovníku není. Místo ní používám popis toho, co vidím, nebo sdílím, jaký mám z jejich úsilí pocit. A víte co? Funguje to mnohem lépe.
Pokud se rozhodnete zkusit to taky, věřte, že to zvládnete. Chce to jen trochu trpělivosti a ochoty hledat jiná slova. Postupně zjistíte, že děti nepotřebují slyšet, že jsou „šikulky“ – potřebují cítit, že si všímáme jejich snahy, radosti a jedinečného způsobu, jak dělají věci. A to může dokázat každý z nás
Kamila Broulíková