Když se řekne respektující výchova, mnoho lidí si představí dítě, které si může dělat, co chce. Nerespektuje pravidla a hranice. Má rodiče, kteří neumějí říct „ne“ a snaží se dítěti za každou cenu vyhovět. Respektující výchova však neznamená, že rodinu řídí dítě a rodič musí ustoupit pokaždé, když dítě protestuje. Je především o tom, jak s dítětem zacházíme i ve chvílích, kdy nesouhlasíme, nastavujeme hranice nebo řešíme náročnou situaci.

Mýtus č. 1: Respektující výchova znamená, že si dítě může dělat, co chce

Ne. Děti potřebují hranice. Potřebují vědět, co je bezpečné a co se od nich očekává a také kde jsou hranice jejich i ostatních lidí. Rozdíl je v tom, jak hranice nastavujeme.

Respektující rodič klidně může říct:

„Vidím, že si chceš ještě hrát. Teď už ale musíme odejít.“

Dítě z toho samozřejmě může být naštvané, může protestovat nebo plakat. To ale neznamená, že rodič udělal něco špatně nebo že své rozhodnutí musí změnit. Respekt k dítěti totiž neznamená, že mu vždy vyhovíme. I „NE“ může být respektující odpověď. Respekt znamená, že bereme vážně jeho emoce, i když jeho přání nemůžeme splnit.

Mýtus č. 2: S dítětem se musím na všem dohodnout

Ani to není pravda. Dítě má právo vědět, proč něco děláme a může mít na situaci vlastní názor. To ale neznamená, že o každém rozhodnutí společně hlasujeme. Rodič zůstává rodičem. Nese odpovědnost za bezpečí a zdraví dítěte i za nastavování hranic.

Můžeme říct:

„Chápu, že se ti domů ještě nechce. Je už ale pozdě a musím jít připravovat večeři. Proto se teď oblékneme a půjdeme.“

Dítě nemusí s naším rozhodnutím souhlasit, ale mělo by vědět, jaké k němu vedou důvody.

Mýtus č. 3: Respektující rodič nesmí být na dítě nikdy naštvaný

Respektující výchova neznamená, že rodič nemá emoce. I rodič se může naštvat, být unavený, frustrovaný nebo mít situace plné zuby. Důležité je, jak s těmito emocemi naloží.

Můžeme třeba říct:

„Teď jsem naštvaná a potřebuji chvilku času.“

Pokud někdy situaci nezvládneme tak, jak bychom chtěli, můžeme se k ní vrátit.

„Včera jsem na tebe křičela. Byla jsem hodně unavená, ale neměla jsem na tebe křičet. Mrzí mě to.“

Děti se tak učí, že i dospělý člověk není bezchybný a musí převzít odpovědnost za své chování.

Mýtus č. 4: Respektující výchova znamená, že dítě nemusí poslouchat

Respekt není totéž co poslušnost. Cílem není vychovat dítě, které automaticky udělá všechno, co mu dospělý řekne. Důležité je, aby postupně dokázalo rozumět pravidlům, vnímat potřeby ostatních a rozhodovat se i samo. To samozřejmě neznamená, že dítě nemusí poslouchat žádné pokyny. Pokud dítě poběží směrem k silnici, nebude čas na dlouhou diskuzi o jeho pocitech. Rodič zasáhne a zastaví ho, protože bezpečí má přednost. 

Respektující přístup ale můžeme použít i potom:

„Vím, že jsi chtěl běžet pro míček, který se ti zakutálel. Silnice je ale nebezpečná a potřebovala jsem tě zastavit, abys nevběhl pod auto.“

Mýtus č. 5: Děti vychovávané respektujícím přístupem nebudou respektovat autority

Často se setkáváme také s obavou, že děti, kterým rodiče naslouchají a dávají prostor vyjádřit vlastní názor, nebudou umět respektovat učitele, trenéry nebo jiné autority, se kterými se v životě dříve nebo později setkají. Zkušenosti však ukazují, že respekt se děti učí také tím, že ho samy zažívají.

Pokud dítě vyrůstá v prostředí, kde jeho názor má hodnotu a zároveň existují jasná pravidla a hranice, postupně se učí, že může projevit sám sebe a zároveň respektovat pravidla života ve společnosti.

Cesta to není jednoduchá, ale smysluplná 

Cesta respektující výchovou není snadná a rodič nemusí být vždy klidný. Není to návod na dokonalého rodiče. Někdy jsme unavení. Někdy máme málo času. Někdy dítě po několikáté udělá přesný opak toho, o co jsme ho právě poprosili. A tak někdy jednoduše vybouchneme.

Respektující výchova od nás nevyžaduje dokonalost, ale spíš sebereflexi a ochotu vztah opravovat. Je o vztahu, ve kterém mají své místo potřeby dítěte i potřeby dospělého.