Dneska mě čeká první hlídání malé Terezky. Budu její první „paní na hlídání“.
Přestože jsem hlídala spoustu dětí, vždy se na seznámení s novým dítětem těším. Každé dítě je totiž jedinečné a vždy mě naučí něco nového.
Před dveře domu, do kterého budu nyní docházet dvakrát týdně, dorážím 10 minut před domluveným časem. Je mi jasné, že maminka se bude ještě chtít pořádně rozloučit. Maminka mě pouští nahoru a otvírá dveře. Zpoza její sukně na mě koukají dvě malá očka. „Ahoj Terezko“ povídám a napřahuji ruku, abych holčičce potřásla rukou. Terezka se stydí. Nevadí, svléknu si kabát a jdu k Terezce do pokoje. Její maminka mě informovala, že Terezka miluje Lego Duplo, tak toho využívám a začínám stavět. Terezka se pomalu přibližuje. Dávám před sebe kostku a čekám, co se bude dít. Terezka nesměle dává kostku na moji stavbu. Chválím ji a navrhuji, že odteď můžeme stavět spolu. Terezka se mnou ještě nemluví, ale začínáme stavět spolu.
Za chvilku přijde její maminka, připravená vyrazit.
Vždy rodičům doporučuji, ať se s dětmi pořádně rozloučí. I za cenu slziček. Rodiče mi občas navrhovali, že se nenápadně vytratí. Dítě si sice v zápalu hry nevšimne, že je rodič pryč, ale příště to bude horší. Bude se děsit, že se rodič může kdykoliv vytratit a o to více si ho bude hlídat. Navíc mám ráda férovou komunikaci. Čekám, že se dítě bude chovat fér ke mně, tak musím být férová i já. Maminka se tedy s Terezkou rozloučí. Vysvětlí jí, proč odchází, obejmou se a jde. Terezka vypadá trochu smutná, ale já ji zopakuji, že maminka musí do práce, my si to spolu užijeme. A až se maminka vrátí, budeme jí vyprávět, co všechno jsme postavili a zažili. Jdeme dostavět lego.
Stavíme a po chvilce Terezka něco chce. Bohužel jí moc nerozumím. To se mi ale stalo mockrát, takže se nenechám vykolejit. Vždycky jsme se dítětem nakonec dohodli. Takže začínám zkoušet to nejpravděpodobnější. „Chceš na záchod?“ „Ne.“ „Tak chceš papat?“ Ano. Jdeme tedy spolu do kuchyně a Terezka ukáže na banán. Vyndám ho ze slupky a chci ho nakrájet. Terezka se postaví na učící židli a neuvěřitelně obratně se chopí nože a začne krájet. Jsou jí 2 roky a sama úžasně krájí. Já, která mám za sebou spoustu zkušeností s dětmi, jsem úplně paf. Věřím v dětské schopnosti a už jsem viděla dělat čtyřleté dítě míchaná vajíčka, tříleté děti vylézt na obrovské stromy, ale krájet dvouleté dítě bravurně nožem, vidím poprvé. Terezku moc chválím a říkám jí, jak jí to úžasně jde. A ona jen suše odpoví „vím, nepotřebuji slyšet“. A tak mě Terezka odrovná již podruhé za jedno dopoledne…Malé děti totiž ví, že jsou skvělé. A nepotřebují to slyšet desetkrát denně. Jenom potřebují, ať je necháme zkoušet, objevovat, žít bez ustrašených „to nezvládneš“, „na to jsi moc malý“, „nedělej, to spadneš“. A tak jen v tichosti přihlížím, jak si Terezka vlastnoručně nakrájený banán, celý snědla.
Potom se vypravujeme na hřiště. Terezka zápasí s převlékáním, chce všechno dělat sama, ale zatím jí to moc nejde. Sedím si na prstech, abych jí nepomáhala. Máme čas a nechci ničit Terezčinu sebedůvěru, že to může zvládnout. Tak jí to nechám zkoušet a také jí ukážu trik s bundou, který zabral u všech dětí, které jsem kdy hlídala. Bundu si dá dítě kapucí k nohám, provleče ruce a přehodí přes hlavu. No hurá, funguje to i u Terezky. Jsme obě nadšené, že se to povedlo.
Vyrážíme na hřiště a moc si to obě užijeme. Já se navracím do dětství a stavím bábovky z písku, Terezka křičí radostí, když ji houpám výš a výš. Po dvou hodinách se vracíme zpátky domů. Terezka se cestou vyspí v kočárku, a když se vzbudí už je to jen pár minut, do doby než její maminka bude zpátky. Hurá, zvládly jsme to!
Když její maminka přijde, radostně se vítají. A Terezka hrdě ukazuje, že se naučila sama si oblékat bundu.
Jsem ráda, že se první hlídání vydařilo a myslím, že se líbilo nejen mně, ale i malé Terezce.
Článek napsala průvodkyně
Františka Dynková
Kamila Broulíková