Mami proč?

V žilách mi tuhne krev, zlost prostupuje celým mým tělem a najednou to nejde ovládnout. Nechápu. Vždyť se mi to tak dlouho dařilo.

Beru to vystrašené dětské tělíčko a dávám mu pár ran na zadek. V tu chvíli se napětí uvolňuje a já jako bych se znovu vrátila zpět na zem, zpět do svého těla.

Podívám se na své dítě a na vteřinu nechápu, co se děje.

Její výraz mi to ale připomene. Jako kdyby ani ona sama nechápala, co se stalo, za co dostala na zadek a proč na ní maminka tak moc křičela.

V tu chvíli se sesypu jako hromádka z karet do náruče své dvouleté dcerky, pláču a ona mě utěšuje. Mě, která jí před chvíli tak moc ublížila.

Omlouvám se jí, vysvětluji, ale stále se cítím hrozně. Už to ale nelze vrátit zpět. Sofinka vše velice chápavě přijme a říká mi: Mami, já ti odpouštím.

Celá situace by se možná dala uzavřít jako jeden velký happy end, kdyby neměla pokračování.

Dva měsíce po tomto incidentu se jí narodila sestřička.

Sofinka to nijak zvlášť neprožívala. To, na co se nejvíc těšila, bylo, že se zase bude moci kojit neomezeně podle svých potřeb, jak jsem jí slibila.

Většinu času jsme trávily všechny společně. Její malá sestřička spala v šátku a já si mohla nerušené hrát se Sofinkou. Čas plynul a vše vypadalo jako kdyby celá nepříjemnost popsaná výše byla už jen pouhou vzpomínkou na mé selhání. Jenže Sofinka se začala projevovat agresivním chováním vůči svým stejně starým kamarádům, začala jim dávat na zadek, strkat je, křičet na ně. V tu chvíli mi došlo, odkud vítr vane. A věděla jsem, co mě to má vlastně naučit.

Sama na sobě jsem cítila, že mě to celé přivádí k šílenství. V dané situaci jsem moc netušila, jak reagovat na její chování. Myslím si, že to bylo volání o pozornost. Když nebylo po jejím, měla hroznou zlost, kterou si měla potřebu vybít na všech okolo a to jí zůstalo dodnes.

 

 

Je pro mě dodnes těžké v těchto situacích reagovat v klidu. Často mám tendence uchylovat se k vydírání, křičení a stojí mě hodně úsilí zvládnout potlačit svůj hněv. Hněv, který tam celou dobu byl někde schovaný. A čekal na správnou příležitost, aby mohl vylézt na povrch a já ho mohla konečně zvládnout zpracovat. Na čemž od té doby usilovně pracuji a zatím se mi to i pomocí různých technik jako kineziologie či EFT daří. Stále ale nemám zdaleka vyhráno.

Osobně si myslím, že je to běh na dlouhou trať, kdy nad sebou musíme mít neustálou kontrolu a ve chvílích stresu či osobní fyzické nebo psychické nepohody máme tendence se uchylovat k metodám, které jsou nám tak dobře známy.

A ještě aby ne. Byli jsme tak vychováváni. Teda většina z nás. Máme zaryté vzorce chování. Když jsme udělali něco špatně, dostali jsme na zadek a nikdo se s námi o ničem nebavil. Ale proč? Protože naši rodiče nic jiného neznali, dělali v tu chvíli to, co nejlépe uměli. Neměli možnost čerpat nové informace a pohledy na výchovu, jako máme nyní my.

Pojďme jim společně odpustit jejich chyby, jelikož v odpuštění je síla. Díky odpuštění se můžeme posunout dál a najít tu svojí správnou cestu, kterou se chceme dát, ať už je jakákoliv. Důležité je, abychom se v ní cítili dobře.

Já tu cestu našla a stále po ní, i přes všechny překážky, kráčím. Má první dcera Sofie je mým největším učitelem. A ač dělám spoustu chyb i nyní, vím, že k některým věcem se už prostě nesnížím.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.